Obsáhlé dokumentační materiály podávají přehled o vývoji malé zemědělské a vinařské obce, která od pradávna náležela k Pražskému hradu. Lidské osídlení v Lysolajích se však datuje až do pravěku, což dokazují rozsáhlé archeologické vykopávky. Území Lysolají patřilo do majetku panovníka Českého království, který s ním volně disponoval. Přemysl Otakar I. toto území věnoval kapli sv. Václava při kostele na Pražském hradě. Život v obci se náhle proměnil z typické zemědělské vesnice v příměstskou část hlavního města Prahy. Naštěstí si tato obec uchovala venkovský ráz s romantickou krajinou, takže v současnosti působí jako biokoridor města Prahy.
Lysolaje jakožto ves existují již od roku 1227. V historickém jádru obce se nalézají starobylé selské dvory a grunty. V jednom z těchto domů, čp. 23, pobývala v letech 1862 - 1867 spisovatelka a básnířka Eliška Krásnohorská. Později, v letech 1884 - 1922, v tomto domě bydlela Marie Laušmanová, přední sólistka Národního divadla.Malebná zemědělská vesnice Lysolaje se postupně proměnila v příměstskou část Prahy, ke které byla připojena v roce 1968. Od 24. listopadu 1990 je samostatnou městskou částí. Před 25 lety vydal národní výbor v Lysolajích k 750. výročí publikaci o Lysolajích. Tuto publikaci připravil tehdejší kronikář obce Rudolf Bernášek a vycházel při tom ze starých záznamů v obecní kronice, z geologických a archeologických pramenů, výpisů ze státních a městských archivů muzeí, z knih a zápisů bývalého obecního zastupitelstva a Místního národního výboru v Lysolajích a různé odborné literatury.
První dochované zmínky
Počátkem 14. století byly na pražském území tři městské celky :
Pražský hrad (890) s Hradčany (1325) a Malou stranou (1257), Staré město (1232) s osadou Poříč a s Újezdem sv. Martina, Vyšehrad s Podskalím. V blízkém okolí byly roztroušené vesnice a kláštery. V širším okolí vznikaly vesnice a osady : Suchdol (1045), Dehnice (1088), Ovenec (1197), Holíšovice (1228) a zdejší obec Lysolaje (1227).
Území Lysolaj patřilo do majetku české země a jejího panovníka, který s ním volně disponoval. Někdy v první čtvrtině 13. století daroval panovník Přemysl Otakar l. toto území kapli sv. Václava při kostele na Pražském hradě. Správcové kaple si pak toto darování (donoci) dávali potvrzovat od každého nového panovníka.
Jan Lucemburský potvrdil roku 1319 donaci Přemysla Otakara I. z roku 1227 a jmenoval přitom výslovně i Lysolaje. Nejstarší darovací listina, která se nám až do naší doby v originále zachovala, pochází z roku 1257.
Tato pergamenová listina, napsaná latinsky, byla zapečetěna voskovou pečetí Přemysla Otakara II., čtyři roky předtím, než byl korunován na krále českého. V této donaci jsou uvedeny vsi Sedlec, Neratovice, Bykoš a Lysolaje.
Přestože tato nejstarší zachovaná listina byla napsána až roku 1257, můžeme důvodně předpokládat, že Lysolaje jakožto ves existovaly už roku 1227. Z tohoto roku se zachovala listina, jež uvádí téměř shodně obce jako uvedená listina z roku 1257. V ní Lysolaje nejsou jmenovány, avšak předpokládá se, že byly uvedeny v jiné listině současně vydané. Bohužel ani toto potvrzení Jana Lucemburského se nezachovalo a víme o něm jen z vložky, kterou pojal do své listiny z roku 1347 Karel IV. Od Jana Lucemburského známe také listinu z roku 1325, kterou byla potvrzena všechna privilegia kaple sv. Václava, tedy i veškerý její majetek, ale bez výslovného výčtu vsi.
Období předhusitské (1220 - 1420)
Po vymření rodu Přemyslovců roku 1306 nastaly vnitřní politické rozbroje a vnější válečné zásahy, po nichž na český trůn dosedli Lucemburkové r.1310.
Za vlády Karla IV. (1346 - 1378) český stát a Praha dosáhly nebývalého rozkvětu. Mezinárodního významu politického, hospodářského a kulturního.
Za vlády Václava IV. (1378 - 1419) nastal všeobecný úpadek, král byl zbaven hodnosti krále říše římské. Představitelé církve a panstva bojovali o uchování rozhodujících úřadů a pozic a tím o moc ve státě. Král, arcibiskup a představitelé panstva stáli proti sobě i vojensky s podporou zahraniční intervence. Nespokojenost lidu s úpadkem morálního kodexu feudálů a církve, který vedl k neúnosnému vykořisťování, vybuchla v povstání, které vedli stoupenci mistra Jana Husa.
Husické války se projevily i v Lysolajích, kde církev měla své majetky. Koncem 14. století byly v Lysolajích tři dvory. Jeden dvůr (čp. 1) náležel proboštům kapitoly litoměřické, druhý dvůr (čp. 4) byl statkem sakristiána a kustoda hrobu sv. Václava v Pražském kostele a třetí dvůr (čp. 5) náležel sboru misionářů při tomtéž kostele.
Ze starých zápisů
Ve dvorech a chalupách hospodařili sedláci, kteří drželi majetek právem zákupním. Z nich připomíná se vintíř (1410), hospodář nad jiné přičinlivý.
Ke dvoru č. 1 se vztahuje zpráva z 25.IX. 1408 o inventáři, který byl sepsán při pronájmu dvora, který byl majetkem probošta litoměřického. V inventáři byli zapsáni 3 koně, 3 krávy, 36 slepic. Z hospodářského nářadí jsou zmíněny pluhy, vozy, brány. Nářadí domácí, nádobí, nože apod. určují jednotlivé zápisy. Nájemce byl povinen zasít 3 strychy pšenice, 9 strychů ječmene, 28 strychů žita, 40 strychů ovsa, 3 strychy hrachu, 1 strych vikve, 2 strychy směsky. Za pronájem dvora musel platit majiteli, litoměřickému proboštu, dvakrát za rok 6 kop pražských grošů.
V této době se ještě nepěstovaly brambory a řepa. Pšenice se pěstovala ve velmi malém rozsahu (3,75%) na ploše asi 1,1 ha; ječmen (11,3%) na 4,2 ha; žito (35%) na ploše 11,4 ha; oves (50%) na ploše 16 ha.
Rokem 1420 uzavírá se období vrcholného feudalismu s přechodem k peněžní formě feudální renty a rozvoje práva zákupního, prvé feudální krize v Čechách, s nárůstem revolučního hnutí lidu.
Období 1420 -1620
Od starodávna až po dobu, o niž se zmiňujeme, a potom ještě po nějaký čas bylo území po levém břehu Šáreckého potoka, od stavení čp. 54 "U Dudků" v Šárce až k soutoku Šáreckého a Lysolajského potoka v Podbabě u Břetislavky územím Lysolajským. Louky, stráně a políčka obhospodařovali lysolajští hospodáři.
Dvůr čp. 1. V roce 1420, za husitských bouří obec Starého města Pražského odňalo dvůr čp. 1 probožství litoměřickému a prodala jej měšťanu Oldřichu Štrabochovi, kožešníku a majiteli domu v Řetězové ulici (čp. 245/1).
V letech 1565 - 1570 a některý čas předtím náležel dvůr Mikuláši Špačkovi. Nástupcem jeho v držení dvora byli Vratislav Hatlák z Újezda do roku 1572, kdy od něho koupil dvůr Kašpar Grymiler z Třebska (1579 - 1590), od roku 1596 - 1612 dvůr náležel Petru Ungrovi, úředníku české dvorské kanceláře. Dvořec čp. 4. Dvora sakristána s jeho příslušenstvím se zmocnil Kerunk z Lomu a na Suchdole, později purkrabí Pražského hradu (1429). On stál na straně Pražanů a odměnou za to byl připuštěn k užívání některých duchovenských statků. Z lysolajského dvora měl ročního platu 7 kop, tj. 420 pražských grošů.
Držení dvora vstoupil jeho syn, také Kerunk z Lomu nebo ze Suchdola. Za něho byla prováděna revize majitelského práva ke statkům korunním a duchovenským, které po roce 1419 vešly do rukou soukromých uživatelů. V rejstříku těch, kteří zápisu legálního neměli, sepsaném z počátku roku 1954, čteme: "Kerunk z Sukdola vstupuje královské milosti a panu správci (Ladislavu Pohrobkovi a Jiřímu z Poděbrad) dvoru pustého v Lysolajích v slámském kraji, z čehož je platu ročního 3 kopy grošů. Lidé se Sukdola platie z toho dvoru 2 kopy grošů a 2 člověky z Lysolaje platie dva kopy gr. Jakub a Vaněk, a k tomu jsú tři lúčky." Dvůr tehdy neměl zakoupeného držitele.
Preláti očekávali, že mladý král Ladislav (1453-1457) navrátí ke kostelu alespoň díl statků, který předešlí uživatelé se museli odříci. Král však zapsal dvůr dříve sakristánův panu Benešovi z Valdštejna, proboštu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích (1455-1485). Probošt postoupil Janu Voducovi z Hostivice uvedený dvůr se zápisem. Voduc býval komorníkem (účetním) při úřadě desk zemských. Voduc ztratil zápisný list a v té záležitosti psal králi.
Dopisem ze 14. března 1471 panovník oznamuje:
"Zpravil jest nás slovutný Jan Voduc z Hostivice, věrný náš milý, že potratil jest list probošta litoměřického, kterýmžto listem měl zapsaný dvůor poplužní v Lysolajích s podsedkem hajným i s jinými přísluštnostmi, i prosil jest nás, abychom neráčili jeho toho potracení dáti škodnou býti. My znamenajíce jeho slušnú prosbu a věrné služby, kteréž nám jest činil a potom tiem lépe aby mohl a měl činiti, s dobrým rozmyslem a radú věrných našich, mocí královskú témuž Janovi zapsali jsme a tiemto listem zapisujeme již psaný dvůor poplužní ve vsi Lysolajích se třemi lány dědiny (asi 52 ha), s lukami, křovinami, vrbinami s potokem a s podsedkem hajným (čp.14) i se všemi jinými příslušnostmi, tak aby on to měl, držel a toho užíval bez našie, budúcích našich králuov českých, i všech jiných lidí všeliké překážky, a to až do své životnosti, a nic dále."
Jan Voduc měl za nájemce dvora Maříka Šperla, jehož rod setrval v Lysolajích až do druhé poloviny 16. století.
Roku 1488 smluvil se s preláty kapituly svatovítské a předal jim listy krále Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Jagellonského za výsluhu, kterou budou dávat jemu a jeho manželce Anně z Terešova, aby po jeho smrti měla slušné opatření. Po jejich smrti kapitola podržela dvůr v Lysolajích. Nájemcem zůstal Mařík, pokud byl živ. Po něm hospodařil jeho syn Jan Šperka nazývaný po otci Mařík. Ten v roce 1519 sjednal smlouvu s kapitulou. Podle ní užíval dvůr pustý jménem Dvořec ve vsi Lysolajích, který dědičně přísluší ke kostelu Pražskému, s dědinami, loukou, potoky, chrastinami v Šárce a s hájem nad tou vsí Lysolaj, i se vším, což k tomu dvorci pustnému od starodávna přísluší, který přijal od ctihodných otcův, mistra Jana děkana a vší kapituly kostela Pražského, a to jmenovitě do tří životů, nejprve do života svého a pak do života Jindřicha a Víta, synů svých, za roční plat, v nějž se uvolil, slíbil, že bude "ty krunty dělati, jednotiti a opatrovati jakož to dobrému hospodáři příleží". Platil 6 kop grošů míšenských. V podmínkách smlouvy bylo, že "nájemci nemají sobě jiných pánuov bráti ani hledati z toho gruntu než pány preláty kostela Pražského".
Jan Mařík hospodařil ještě v roce 1536. Tehdy byl již starcem více než 80tiletým.
Postup kapituly byl v rozporu s podmínkami listů jmenovaných králů Jiřího a Vladislava. Kapitula se opírala o původní darování ke kapli sv. Václava. Po roce 1550 došlo k úmluvě mezi nejvyšším purkrabstvím a kapitulou. Panovníci přivolili, aby Jan a jeho nástupci v užívání statku kapitulního se stali poddanými purkrabskými, a nejvyšší purkrabí se zavázal přidržovati uživatele dvora a pozemků k němu příslušných, aby odváděli kapitule roční plat ve smluvené míře a lhůtě.
Když hospodář Jan Mařík v mladém věku zemřel (1565), vdova Mariana se provdala za Martina Vlka, jemuž potom říkali Mařík. O chalupě hajničí, která patřila ke dvoru, není po roce 1471 zmínky. Naskytují se zprávy o krčmě při dvoře, kterou Martin Mařík dával v nájem. Držitelé dvora poměnili chalupu v krčmu, když minula potřeba toho, aby byl ustanovován hajný. Nájemníci krčmy (čp. 14) byli Jiří Škornička (1572), Jan Dlouhý, jinak Douša, sladovník (1577), Petr Petrášek (1574). Martin Mařík konal po 30 let povinnost rychtářskou (1607). Nástupci Maříkovi v držení dvora byli Arnošt Heinz, registrátor české dvorské kanceláře (1607, 1610), a Karel Mazanec z Frimburka na Češtíně Kostelci (1612).
Dvůr čp.5 před rokem 1359 náležel světícímu biskupu Heřmanovi. Biskup Heřman rozmnožil jmění a původní nadání sboru mansionářů při kostele Pražském darováním dvoru lysolajského. Sbor mansionářů zřídil Karel IV. v roce 1343. Mansionáři v roce 1370, pravděpodobně po smrti biskupa Heřmana, dvůr prodali za 43 kop grošů právem zákupním. Držitelem dvora se stal Ješek Slánský, zemřel v Lysolajích (1390). V roce 1421 držel dvůr Jan z Lysolaj.
Dvůr čp. 5, hořejší ( nynější U Fuksů ), náležel po řadu let sedlákům lysolajským, kteří měli příjmení Habartové. Nejstarší nám známi Habart z Lysolaj se připomíná k roku 1433. Příbuzný jeho, Martin H., hospodařil na gruntě v roce 1527-1536. Po něm držel dvůr Jakub Habart. V roce 1569 koupila dvůr Mariana Markvartová od dědiců Jakubových.
Dalším držitelem dvora byl Jan Vrchlabský z Vrchlabí na Horní Dušnici (1580), potom Jan Kryštof z Valdštejna (1581), znovu potom Jan a Petr Vrchlabští 1583. V držení dvora se dále vystřídali Petr Škorler (1586-1591), Karel Šeberovský z Menšího města - Malé Strany (1596), Daniel Princ z Buchova (1598-1602), Abraham Herfurt z Frankenberka (1607). Z dalšího období připomeňme Dětřicha Kvikmana, krejčího, měšťana Starého Města, kterého známe ze sousedního jednání jako pána hořejšího dvora (1600).
Chalupa Houskovská čp. 6 a 7 ( nynější U Srbů a U Denkra ). V chalupě hospodařili Jan, rychtář do roku 1565. Jeho nástupcem byl Matouš či Blažej Houska.
Chalupa Žážovská čp. 13 ( nynější U Nežerků ). Antonín Žáža byl předchůdcem Maříka v úřadě rychtářském (1572-1573). Po Antonínovi chalupa náležela Šimonovi řečenému Žáža. V obci zastával povinnost konšelskou (1583-1598, 1600). Nástupcem jeho v držení chalupy byl Jan Žáža (1621).
Chalupa čp.15 ( nynější U Josífků ) v ní hospodařil Brož čili Brožek (po roce 1560). Po něm hospodařil jeho syn Jiří (1585-1613). V obci zastával povinnost konšelskou, po Maříkovi se stal rychtářem.
Později náležel grunt Jiřímu mladšímu Mitrovskému z Nemyšle, purkrabímu Pražského hradu, který grunt prodal v roce 1623 Matěji Černému a jeho synu Jindrovi za 600 kop grošů.
Vinařství
Jihovýchodní okraj území lysolajského, svažující se k Šáreckému potoku, byl větším dílem porostlý divokými křovinami a stromy, menším dílem pastvištěm. Jen tu a tam některý kus mírného svahu byl zorán v pole.
Úbočí a stráně chráněné před severními větry se hodily na vinice.
Ze zápisů v knihách purkmistrovských je možno si utvořit představu o rozvoji vinařství v Lysolajích.
Nejvyšší purkrabí pan Jan mladší z Lobkovic (1555-1570) z počátku váhal dáti svolení, aby sedláci lysolajští, jeho poddaní, vysazovali pozemky potřebné pro hospodářství pod dílo viničné. Nebylo však možno odporovati svobodám viničných hor kolem Prahy. Poručil konečně svému úřadníku Michalu Březskému z Ploskovic, aby přijímal žádosti o vydání pozemků na vinice a aby noviny navíc zatím již zpracované dal vložit do knih úřadu purkmitrovského (1565).
Vinice v Šáreckém údolí na lysolajsku řídily se knihami nejvyššího purkrabství. Pro historii Lysolaj a tamních vinic je velká škoda, že purkrechtní knihy purkrabské starší než z roku 1659 a viniční knihy purkrabské z let 1583-1659 vzaly za své. Náhradou jsou sice knihy úřadu perkmistrovského, avšak neúplnou, protože obsahují zápisy vinic lysolajských často jen do roku 1614. Roční plat z vinic byl 12 grošů míšenských za strych.
Pozemky viničné se rozkládaly převážně v Šáreckém údolí na lysolajsku a z malé části na staré vinici v Lysolajích a na Babě lysolajské. Pozemky patřily ke dvorům a chalupám lysolajským. Vinice byly zakládány na mírných svazích údolí, na levém břehu potoka od Mlýnka v Šárce až k Břetislavce v Podbabě.
Uveďme vztahy stran zúčastněných na vysazování vinic:
- Feudální vrchnost : Úřad nejvyššího purkrabství, Nejvyšší purkrabí.
- Majitel pozemků : Zápisný držitel.
- Hospodář : Zákupný držitel - nájemce (dědičný).
- Nákladník (vinař) : Zákupný vinař - nájemce.
- Vinařská čeleď : Vinaři - námezdní pracovníci.
Nákladníky byli příslušníci vyšší a nižší šlechty se šlechtickými tituly, úředníci dvorské kanceláře, osoby hradní správy, úřadu nejvyššího purkrabství, duchovní osoby, úředníci městské správy, bohatí měšťané (zemský prokurátor, převor kláštera, písař radní, topič v lázních, lazebník, mlynář, zedník, koláčník, kloboučník, kožešník, jablečník, pokrývač, švec, synytrník, hraběnka, rytíř, Mariána šenkýřka, Dorota oplatečnice).
Jména nákladníků, která byla přenesena na jejich vinice a která se zachovala v pojmenování pozdějších zahrad, vil, domů a usedlostí : Štěpán Rybář (Rybářka), Jiří Žitník (Žitná, pozdější majitel Miňovský řečený Žitník), Jiří Zuzánek (Zuzanka), Jan Křtitel de Chatuau, krejčí (Šatovka), Matyáš Erl, sanytrník (Sanytrovka), Jindřich Žežule (Žežulka), Jiří Jan z Wendlingen (Veligrovka), Vilém Jindřich, rytíř Odkolek z Újezdce (Okolka).
Držiteli vinic Okolka a Pulkrabka byli bohatí měsťané Kryštof Kober z Kobersberka a Michal Vitman, kteří se zúčastnili odboje proti monarchii a byli v roce 1621 popraveni na Staroměstském náměstí.
Na katastru Lysolaj bylo vysazeno celkem 94 vinic a viniček. Z toho 74 vinic v Šárce na Lysolajsku a 20 v Lysolajích. Postupem času byly některé vinice spojovány. V šáreckých vinicích bylo 6 vinařských lisů (Švamberská, Podhajská, Rakařka, Sanytrovka, Žežulka, Okolka). Vedle vinic jsou uváděny 2 chmelnice u Mlýnku a Podháje v Šárce a višňová štěpnice v Lysolajích.
Vinařská chasa, krátce vinaři, byli lidé pracující námezdně (pražská chudina). Byli ubytováni v chatrčích a domcích na vinicích. Jejich zaměstnání jim poskytovalo určitou volnost. Převážně byli nekatolíky. Jednou za dlouhou dobu přicházel duchovní jejich víry, oddal manželské dvojice, pokřtil děti, posílil věřící ve víře, to vše ve skrytu, a odešel. Do vinic docházeli také kněží a jezuité a působili na vinaře, aby přestoupili na katolickou víru. Jejich úsilí se však nesetkávalo s úspěchem.
Vinice v blízkosti města byly daleko od úředního dozoru, jako v ústraní, netěšily se dobré pověsti. Bylo známo, že se na nich provozuje pytláctví, podloudnictví, pokoutní sektářství, opilství, rváčství, kterých se zúčastňují nejen vinaři, ale i lidé docházející do vinic a v nich se hostící.
K tomu třeba uvést, že právo lovit zvěř v okolí Prahy, tudíž i na vinicích, náleželo panovníkovi a bylo hájeno královskými lesníky. Byl vydán přísný zákaz lovu zajíců, koroptví a bažantů líčením ok a střílením.
V některých vinicích byl lis spojen s vinárnou, a protože sklepní zásoba nestačila, aby se mohlo posloužit vínem, pečovalo se o to, aby nescházelo pivo. Ve vinicích docházelo ke schůzkám a rvačkám. Proto byl vydán zákaz šenků na vinicích.
Za třicetileté války (1618-1648) značný počet vinic zanikl, kultura viniční poklesla. Méně zámožní majitelé nemohli obnovit zpustlé vinice a opravit pobořené lisy. Viniční pozemky prodali sousedům, kteří válkou nezchudli nebo je nechali pozemkovému pánu náhradou za nedodržené platy.
Těžká pohroma postihla vinice za válek v letech 1742 a 1757. Tehdy vinice téměř zanikly, až na nepatrnou výměru, nepřicházející v úvahu. Po zániku vinic viniční chasa zmizela a s ní nešvary a problémy budící nelibost vrchností. Ve vinohradech se rozhostilo ticho.
Období 1620 - 1848
Na počátku se projevily důsledky porážky protihabsburského odboje v bitvě na Bílé hoře. Likvidace opozice byla důvodem velké emigrace odpůrců monarchie a katolické církve.
Těžká finanční situace státu byla řešena trojím vyhlášením státního úpadku (1623, 1759, 1811) a stálým znehodnocováním měny.
Hospodářství českých zemí bylo ničeno válkami, válkou třicetiletou (1618-1848) se švédskou kořistnickou okupací, válkou sedmiletou (1740-1748), válkami napoleonskými (1798-1799 a 1809-1811). Země byla drancována cizími i rakouskými vojsky.
Škody způsobené třicetiletou válkou byly hodnoceny provedením státní revize majetků (1653-1655). Výsledky revize byly shrnuty v berní rule, která byla základem pro nové vyměřování daní. Za stejným účelem byl v roce 1748 vytvořen tzv. tereziánský katastr, v létech 1784-1789 josefínský katastr a v létech 1817-1824 stabilní katastr.
V berní rule generální visitace z roku 1654 jsou uvedeny vesnice náležející k úřadu purkrabství s udáním stavu, ve kterém se nacházely po třicetileté válce. Ze záznamů vyplývá, že Lysolaje byly pusté, že zde bylo šest pustých hospodářství, že "ves byla všechna spálená a zruinýrovaná".
Na místě dnešního obytného domu čp. 19 stávala samota zvaná Čábelka s malým hospodářstvím a vinicí. Čábelku drželi příslušníci rodiny Hrochů z Čábelic, pražští měšťané, kteří zastávali významnější místa ve správě české země. V roce 1618-1620 se zúčastnil držitel usedlostí a vinice v Lysolajích protihabsburského odboje. Po prohrané bitvě na Bílé hoře emigroval do ciziny. Majetek rytíře Kryštofa Hrocha z Čábelic propadl konfiskaci.
Obytný dům čp. 76 "Okolka" v Šáreckém údolí na Lysolajsku; na jeho místě bývala usedlost, vinice a vinařský lis, zvaná Koberka. Když majitel usedlosti Kryštof Kober z Kobersberka, měšťan Menšího města pražského, byl pro účast ve vzpouře proti králi Ferdinandovi II. odsouzen a popraven v roce 1621, jeho jmění propadlo konfiskaci. Vdova po něm vyplatila jeho část vinice šárecké, aby byla zachována jeho třem dětem. V roce 1652 byla tato část prodána Vilému Jindřichu rytíři Odkolkovi z Újezdce. Po něm byla nazývána "Okolka".
Obytný dům čp. 77 v Šáreckém údolí "na Lysolajsku" - Pulkrabka - stojí na místě bývalé usedlosti a vinice, které byly majetkem bohatého měšťana Nového města pražského Michala Vitmana, který odváděl roční plat 1 kopy a 33 grošů k úřadu nejvyššího purkrabství pražského. Když Vitman pro účast v českém povstání byl odsouzen a popraven roku 1621, vinice v Šárce se zmocnil nejvyšší purkrabí Adam ze Štemberka. Musel však část jmění vrátit synům Michala Vitmana. Vinice však později připadla k nejvyššímu purkrabství a tím byla označena jako purkrabská - Pulkrabka.
Jen pomalu ze zotavovaly Lysolaje z válečných pohrom. Těžko se opravovala obytná a hospodářská stavení. Zanedbaná pole se obtížně zpracovávala primitivním hospodářským náčiním. Zničené zahrady se obnovovaly. Vinice zcela zanikly. Nové opatření hospodářských zvířat bylo velmi nákladné a obtížné. Ještě po roce 1710 se projevovaly v lysolajských dvorech a chalupách důsledky válečných pohrom.
Pohled do Lysolaj té doby nám poskytují zprávy o oceňování - šacování - tamních usedlostí.
Dvůr Kunšovský čp. 1 (v 20. stol. U Zajíců)
Ke dvoru náleželo 12 strychů polí, vinička, zahrada s rozličným stromovím, háječek a mlýn s jedním kolem a stoupou na potoce s nestálou vodou, s rybníčkem násadním na jednu kopu plůdku o výměře 245 sáchů čtverečních.
V létech 1618-1648 byl dvůr pustý a zruinován. Zápisná držitelka dvora v roce 1711 požádala úřad nejvyššího purkrabství o odklad placení peněz s odůvodněním špatného stavu dvora zatíženého kontribucí, robotami a jinými břemeny. Současně požádala o nového hospodáře. Úřad nejvyššího purkrabství uložil provést prohlídku dvora. O provedení prohlídky byl proveden tento zápis:
"Poručeno nám milostivou vrchností, aby statek Jakuba Vokouna se prohlédl. Tak sme se na tom usnesli včerejšího dne: Takový statek projedený neuživí, hospodářství nemůže jít, jak se tam spatřuje, není kde kusa podlahy. Pole jsou zpustošený, trávou zarostlý.Takové pole dobrého hospodáře potřebuje.
Ke statku přináleží následující inventář: koně 3, býk tažný 1, hříbata 2, krávy 4, svině 2, prasata 6, ovce 6, husy 3, husák 1, slepice 4, kohoutů 6.
Rozličný nábytek k hospodaření. Žita na zimu 20 strychů, 6 strychů jiných zrnin.
Milostivou vrchností bylo uloženo, aby prohlédnutý grunt byl ošacovaný. To se stalo s přítomnými sousedy rychtáři s ohledem, že od toho gruntu jest polovice louky odprodána, ležící Šárkách, stanovený stav s tak špatnou polností udobrujeme uznáním takový statek za ošacovaný za 80 kop rýnských.
Podepsáni: Jan Pánek, rychtář podbabský
Josef Houf, rychtář holoměřický
Jiří Trojan, rychtář lysolajský
Václav Czacký, konšel lysolajský"
Dvůr Karčiřovský čp. 4 (nyní U Hálů)
Po třicetileté válce zůstala ze dvora jen ruina. O stavu dvora svědčí zápis ošacování:
"Grunt Matěje Houdka sporučený nám jest k ošacování skrze přítomný sousedy rychtáře, od kterého kruntu je polovice louky odprodána, ležící v Šárce. Jest stanovený velmi špatný. Zeď zděná, ale stavení spravovaný a tak zdobrujeme takový krunt nanejvýš za 170 kop.
Podepsáni: Jan Pánek, rychtář podbabský
Jiří Trojan, rychtář lysolajský
Josef Houf, rychtář holoměřický."
Dvůr Birlovský čp. 5 (nyní u Fuksů)
Odhad a licitace dvora Jiřího Josefa Birla ze Stollhofenu (1720-1731). Emfyteutický dvůr s vinicí.
Inventáře k 20.7. 1724:
Seznam poplatků a kontribucí v penězích v celkové částce 1075 kop, 48 grošů, 4 3/5 denárů; dávky za odběr piva, nájemné z vinice.
"Hořejší pokoj: Stůl pulírovaný 1, stoleček ořechové barvy 1, sesle potahované suknem, obrazy malované na plátně v rámu 3, postel dubová.
Dětský pokoj: postel prázdná.
Druhý pokoj: obrazy na plátně malované 5.
Kaple: obrazy, krucifix, oltář, džbánky, modlitby, relikviář.
Spižírna: kropicí konev plechová, truhla na mouku.v Kuchyně: stůl bílý, police dlouhá.
Ratejna: stůl bílý, díž, soudek.
Dolejší pokoj: lavice.
Nářadí: vidle, dížky k dojení, sítko k dojení mléka žíněné, podávky, pila na dřevo, kolo záložní.
Lisovna: sudy vinné, putýnka na víno nová.
Marštal: vidle hnojné, žlab starý, kartáč, kolomaznice, uzdy 2, truhly na obrok 1, chomouty 2.
Kravín: vidle hnojné, rohožka, hřebíky.
Kůlna: vůz selský, hnojník, pluhy 2, brány železné, stará voj, síta na obilí, botky 2, strajchholz.
Dobytek: koně : silný vraný 2; hovězí : krávy dojné 8; svinský : prasnice 3, prasata obřezaný 5; drůbež : husy 3, slepice s kohoutem 20.
Obilí ve slámě : žito - 350 mandelů, ječmen 55 mandelů, hrách 1 vůz, oves 22 vozů.
Obilí v zrně : žito pořádné 3 strychy, zadní 1 strych, hrách 1 1 míry, ječmen 1 strychu.
Vlastní majetek: 2 voli tažní.
Dluhy celkem 358 kop rýnských.
Celkové ocenění dvora 8 448,58,5 kop rýnských."
- robota
Podle reformy z roku 1775 bylo možno nahradit naturální robotu ve výkonech penězi. To znamenalo, že poddaní měli odvádět vrchnosti poplatky za užívání půdy nebo dále plnit robotu ve výkonech.O provádění této reformy v Lysolajích nás informuje tento kontrakt :
KONTRAKT 1790-1791
"Dnes stojistého dne a roku stal se mezi stavovským nejvyšším prukrabským hospodářským ouřadem se strany jedné akt podaný vrchností a obce Lysolajské se strany druhé a to sice až na vyšší uznání a potvrzení následovaná dobrovolná a nezrušitelná úmluva.
1. Srozuměli sme se obyvatelé a poddaný z obce Lysolaj naší robotu v peněžitý plat obrátiti a dle konsignace Lit. A - naší milostivé vrchnosti (až na Matěje Čackýho z čp. 1 a Jakuba Tůmu z čp. 15, který svou povinnost in natura vybývati sobě uvolili) v penězích takovou platiti a povinovati.
2. Ten plat od 18. listopadu 1790 se začíná a snadno by se státi mohlo, že by z nás některým ten plat vybejvati za těžko přijít mohlo, pročež jsme sobě vyžádali, jen toliko do vyjití roku 1793, totiž i léta odváděti, kdežto před vyjitím téhož kontraktu nebo další vybejvání platu neb naturálních robot půlletně napřed při ouřadě hospodářském ohlásiti.
3. Odvádění téhož platu robotního, ten a takový se uvolujeme každého čtvrt roku, totiž při Hromnicích, Jakuba a pak Havla při berním vrchnostnském ouřadě odevzdávati povinnost robot, ale v naturáliích, každého týhodne a pak při jinde vykonávati. Ku potvrzení čehož sme toto dobrovolně srozuměni a s porozuměním vlastnoručním podpisem utvrdili.
Stalo se v Praze na kanceláři hospodářským nejvyššího purkrabství dne 30ho novimbri 1790".
Nejvyšší purkrabství
Podle statutu z počátku 18. století náležely k nejvyššímu purkrabství vesnice či jejich části uvedené v těchto odstavcích:
3a) v kraji rakovnickém mimo jiné vsi také Lysolaje a Podbaba
4a) emfyteutický (dědičný pacht) dvůr v Lysolajích (čp. 5).
Výkonným orgánem nejvyššího purkrabství pro vedení evidence držby majetků a plnění robotních povinností byla ruzyňská rychta pro vsi nejvyššího purkrabství, tedy i pro Lysolaje.
Registratura statků purkrabských - Urbaria - 1773
Celí sedláci:
čp. 1 - Matěj Čacký ( 20. stol. Zajíc )
čp. 4 - Václav Houdek ( Hála )
čp. 6 - Jiří Bárta ( Srb )
čp. 7 - Jan Kubr ( Denkr )
čp. 13 - Josef Čatský ( Nežerka )
čp. 15 - Jakub Tůma ( Josífko )
Domkáři:
čp. 2 - Jan Benešovský ( 20. stol. Císař )
čp. 3 - Jiří Holeček (Císař )
čp. 18 - Josef Tůma ( Jícha )
čp. 9 - Anna Králová ( Krákora )
čp. 20 - Jakub Petrák ( Jíša )
čp. 21 - Prokop Pechát ( Řehák )
čp. 23 - Jan Procházka ( Netik )
čp. 24 - Pavel Král ( Plzák )
Držitelé vinic:
Josef Čatský
Václav Tůma
Paní hrab. Hartmanová čp. 33
Trojer, oberleitnant
Matěj Sluníčko
Bělohradský čp. 40
Martin Prokeš čp. 35
p. Ankoster
Tomáš Lochman čp. 19
Martin Malej čp. 29
Paní hrab. Hartmanová čp. 41
Josef Ritschel čp. 37
Václav Boranda čp. 17
Václav Bartík
Jakub Tůma čp. 16v Emfyteutický ( purkrechtní) dvůr čp. 5 - Josef Ritschel (Ant. Burgmajer)
Katastr obce
Do roku 1787 měřilo katastrální území Lysolaj 347 ha. Při zakládání tzv. josefínského katastru v roce 1787 byly do soupisu pozemků dejvických a šáreckých pojaty pozemky jižní části území lysolajského na levém břehu Šáreckého potoka, ve výměře 94 jiter, tj. 54 ha. Byly to mimo několika luk převážně pozemky viničné se staveními na nich zbudovanými. Při úpravě stabilního katastru v letech 1817 - 1824 bylo toto území trvale připojeno k území spojených obcí Dejvice a Šárka.
Po této úpravě do roku 1961 měřilo území Lysolaj 293 ha.V roce 1961 byla od území Lysolaj oddělena část areálu Vysoké školy zemědělské v míře 53 ha. ( V současné době zaujímá katastrální území Lysolaj 248 ha).
Číslování domů bylo provedeno v roce 1770 při tehdejším soupisu mužského obyvatelstva pro vojenské účely.
Průchody vojsk
V období napoleonských válek v letech 1799 - 1819 nezůstaly Lysolaje stranou válečných událostí. Hospodáři byli nuceni poskytovat procházejícím vojenským oddílům přípřeže, ubytování a stravu, jakož i obrok koním.
Ze záznamů Úřadu nejvyššího purkrabství o průchodu vojsk purkrabskými vesnicemi se dovídáme o rozsahu těchto služeb, jak byly hlášeny k proplacení náhrad, které však nikdy neodpovídaly skutečným ztrátám zdejších hospodářů.
V roce 1806 bylo ubytováno v Lysolajích celkem 125 mužů a 152 koní v 10 usedlostech. V roce 1808 - 1809 bylo poskytnuto 169 přípřeží po dobu 299 dní z 9 usedlostí.
V letech 1798-1799 prošla českými zeměmi, pod velením maršála Suvorova ruská vojska, která byla vyslána proti Napoleonovi na italskou frontu. Po vítězné bitvě se vracela zpět a zdržela se v Čechách do zač. roku 1800.
V letech 1814 a 1818-1819 se v našich zemích znovu střetly armády spojenců s armádami francouzskými. O pobytu ruských vojsk se zachovaly záznamy z roku 1814, podle nichž byli v Lysolajích ubytováni ruští vojáci:
1 oficier, 50 mužů, 110 koní, 44 přípřeže; 1 oficier, 149 mužů, 1 přípřež, v 21 domech.
AKT O NÁSTUPU LYSOLAJSKÉHO RYCHTÁŘE
Přísaha :
"Vy budete přísahat Pánu Bohu všemohoucímu, že budete a chcete Vám svěřenou službu rychtářskou v obci Lysolejíích, ku které od společného sousedstva zvolen a od ouřadu stvrzen ste byl, věrně, spravedlivě a bedlivě zastávati, především chránit čest a chválu Boží, jak jejich majestátnosti císařské, tak i taky vaší představené vrchnosti a vám podřízených lidí, zvelebovati, všeobecné dobro vyhledávati, všechno co vám od ouřadů navrženo bude vždy volně, ochotně a záslužně vyplňovati, vám svěřené tajnosti nikdy před časem nevyjevovati, pořádky držeti a je všemožně zvelebovati, žádnému vědomitě ubližovati nechati, jakož na vás založena bude, vdovy a sirotky a jejich jmění chrániti a jich se ve všem dobrém zastati, mohoucí nešlechetností a nepořádky zamezovati, je tupiti a jim všemožně brániti, domácímu jako cizímu lidu pravdu zastati, udělovati a se od spravedlnosti, bohabojného jednání a i skrze slib daří, kořistnictví, pochlebování, aneb nepřátelství provádět nechati, nýbrž po všechny časy tak jednati a jako představený obce živu býti chcete, jak na jednoho každého dokonalého a pořádného muže a poddaného přináleží a jak to božstvo přikazuje a zemské zřízení předpisuje a míti žádá.
Po přečtení:
Že jsme všechno to, že mně přečteno a na srdce uloženo bylo, dobře pochopil a vyrozuměl, a že za tu mně svěřenou službu rychtářkou dle předstajících zvostati věrně a spravedlivě zastávati chci, tímto výslovně slibuji a s touto přísahou stvrzuju, k čemuž mně dopomáhej Bůh všemohoucí. Stalo se při ředitelským ouřadu zeměstavovských statků v Praze dne 24. června 1848.
Jan Šefčík, rychtář; František Srb, soused; Josef Houdek, soused; Václav Fuks, soused; Václav Kulhavý, soused.
Revoluce roku 1848
Celková politická, hospodářská a národnostní situace, zvláště v českých zemích, přerostla v hlubokou krizi monarchie.
Situace vyvrcholila v Praze 12. června 1848, kdy propuklo živelné lidové revoluční povstání zaměřené proti monarchii Rakousko - Uhersko. Proti tomuto povstání byla nasazena armáda, která ostřelováním dělostřelectvem a obsazením města povstání likvidovala 17. června 1848. Monarchie rozpoutala persekuci proti účastníkům povstání.
Povstání, přestože bylo potlačeno, mělo velký význam pro další politický vývoj nejen v českých zemích, ale i v ostatních zemích rakouské monarchie.
Hlavním výsledkem revoluce bylo, že vláda byla nucena vydat zákon o poddanství, odstranění roboty a poddanských dávek ze 7. září 1848. Předpisy, které upravovaly náhradu za zrušené feudální závazky, byly dány císařským patentem ze 4. března 1849. Robota a robotní platy podruhů a domkářů usedlých na selské půdě byly zrušeny bez náhrady. Ostatní poddaní byli vyvazováni za náhradu podle výše feudálních břemen, jimiž byli zatíženi. Náhrada činila jednu třetinu břemen kapitalizovanou 20ti násobkem roční náhrady. Celková náhrada byla zapsána na usedlost jako hypoteční dluh, který měl být umořen do 20 let pravidelnými splátkami.
Většina obcí se již dříve vykoupila z roboty nebo provedla po dohodě s vrchnostmi reluici robot za peněžní platy (Lysolaje).
Feudální velkostatkáři získali výkupem ohromné finanční prostředky. Výkup však zabrzdil rozvoj rolnických hospodářství, protože byla zatízena ročními splátkami a daněmi.
Zrušení roboty a poddanství bylo velikým pokrokem, avšak tento pokrok byl zdaněn právě výkupem.
Období 1848 - 1918
Samospráva
Vrchností lysolajskou do roku 1848 byl Úřad nejvyššího purkrabství. Jeho samosprávným výkonným orgánem byla ruzyňská rychta pro purkrabské obce v rakovnickém kraji.
Rychtář lysolajský byl vykonavatelem příkazů vrchností a nejnižší samosprávy obce. Byl poddaným a plnil robotní povinnosti. Jeho pomocníky byli 2 přísežní konšelé. Poddaní lysolajští plnili robotní povinnosti podle příkazů rychty v Ruzyni.
Z různých záznamů je známa řada lysolajských rychtářů, z nichž někteří setrvali ve funkci po mnoha let:
rychtář Petr 1544, Jan 1565, Antonín Žáža 1583, Martin Mařík 1583-1613, Jiří Brožek 1613, Jiří Torn 1677, 1711, Jiří Tůma 1724, 1775, Matěj Torn 1783, Jiří Šmoha 1800-1807, Matěj Torn 1818-1833, Václav Kulhavý 1842, Jan Ševčík 1848. Někteří z nich v mezidobí zastávali funkci konšelů.
Po zrušení patrimoniálního zřízení zákonem ze 7. září 1848 bylo nutné nově organizovat politickou, soudní a berní správu v nejnižší instanci. V zásadě šlo o to, aby dřívější systém dvojí veřejné moci, vrchnostenské a státní (zeměpanské), byl přebudován na jednotný státní aparát s jedinou veřejnou mocí. Nejnižší jednotkou se stala obec, podřízená v politické správě okresnímu hejtmanství. Prozatímní obecní zřízení z března 1849, jež se mělo stát základem pro vybudování samosprávy obcí, okresů, krajů a zemí, bylo koncem října 1849 pozastaveno a byla zavedena nová organizace veřejné správy. Okresním hejtmanstvím byly v politické správě nadřazeny krajské úřady, které podléhaly místodržitelstvím a ta byla podřízena Ministerstvu vnitra. Byly zřízeny okresní soudy a zemské soudy. Berní správa se opírala o okresní berní úřady. Trestní zákoník z roku 1852 sice snižoval některé tresty stanovené zákoníkem z roku 1802, stíhal však vysokými tresty urážku císaře a jiné politické delikty. Byla zakázány stávky a spolčování dělnictva.
Obecní zřízení bylo organizováno na základě zákona z 5. března 1862 č. 18 ř. z. o základních pravidlech pro uspořádání záležitostí obecních a zemským zákonem z 16. dubna 1864 č. 7 z. z. Od roku 1884 vytvářely katastrální obce místní (politické) obce. Menší katastrální obce se sdružovaly v jednu místní obec s osadami. V průběhu vývoje se mnohé osady opět osamostatňovaly.
Pro řízení obecních záležitostí byl volen obecní výbor a z něho obecní představenstvo v čele s obecním starostou. Obecní výbor vyvíjel především činnost, která se týkala přímo řízení obce a záležitostí občanů, ale měl i působnost přenesenou, tj. vykonával veškeré úkoly k účelům veřejné správy, např. týkající se věcí daňových, vojenskou evidenci atd.
Správní příslušnost Lysolaj v letech 1850-1967
politický okres: r. 1850 - Smíchov, r. 1927 - Praha venk. s., r. 1942 - Praha venk. s., r. 1949-1967 - Praha západ.
soudní okres: r.1850 - Smíchov, r. 1927 - Praha sever, r.1942 - Praha sever.
Po roce 1848 vytvořila katastrální obec Lysolaje a Sedlec s osadou Podbaba místní obec. V roce 1909 byla obec opět rozdělena.
Spolky
Spolkový a veřejný život v Lysolajích až do roku 1890 nebyl žádný. V té době Lysolaje, Sedlec a Podbaba tvořily spojenou obec, v níž se Podbaba svou polohou stávala střediskem začínajícího veřejného života. Někteří občané z Lysolaj byli členy podbabské Dělnické besedy založené v roce 1879, tělocvičně jednoty Sokol založené 1891 a některých dalších spolků.
V Lysolajích započal spolkový život v roce 1891, kdy byl založen Sbor dobrovolných hasičů. V roce 1893 byl založen vzájemně se podporující spolek Krok, při němž byl později zřízen dramatický odbor. Když byl zřízen hostinec v domě čp. 25, byla v něm v roce 1899 založena Dělnická vzdělávací beseda s dramatickým odborem a s knihovnou. Zde také započala první kroky dělnická tělovýchova a politická činnost místního dělnictva. Po založení místní organizace sociálně demokratické strany v roce 1908 Dělnická beseda zanikla; knihovna se 400 svazky a jeviště byly předány Dělnické tělovýchovné jednotě.
V Lysolajích od doby obecních rychtářů vedli správu obce místní sedláci zvolení v kurii měst a venkovských obcí. V roce 1906 poprvé zvítězili ve volbách zástupci sociální demokracie. Starý obecní výbor se starostou Denkrem však odmítal předat agendu obecního výboru z obavy, že by "soudruzi divně hospodařili". V této záležitosti si znovu stěžoval nový starosta v roce 1907. Poslanec říšské rady za sociálně demokratickou stranu Antonín Svěcený dopisem z 18. března 1908 informoval starostu Fr. Krákoru, že do 5 dnů obdrží starosta Denkr příkaz okresního hejtmanství k předání agendy.
Další volby se konaly 20. června 1909 v hostinci paní Marie Řehákové v čp. 25. Celkem bylo zvoleno 9 členů obecního výboru a 7 náhradníků (Kadečka Josef, Baloun Tomáš, Miňovský Matěj, Čadský Antonín, Kindl Václav, Seiler František). Ve funkci starostů obce působili: Denkr Josef (do roku 1906), Krákora František (1906-1912), Denkr Antonín (1912-1915), Lůla Jan (1915-1918) a s nimi řada členů obecního výboru.
Počet obyvatelstva : rok 1870 - 379 obyv., rok 1890 - 636obyv., rok 1898 - 639obyv., rok 1914 -1918 - 966 obyv.
Počet domů : rok 1870 - 40 domů, rok 1890 - 48 domů, rok 1898 - 51 domů, rok 1914 -1918 - 97.
Z přehledu vyplývá, že v roce 1870 žilo průměrně v jednom rodinném domku 9 až 10 obyvatelů, v roce 1890 asi 13 obyvatelů, v roce 1892 12 až 13 obyvatelů a v roce 1914 10 obyvatelů; počet obyvatelstva přibýval rychleji, počet domů zaostával. Úroveň bydlení byla velmi nízká. Rodinné domky byly malé, bez příslušenství a elektrického osvětlení, byty byly přeplněny. Často žila četná rodina v jedné místnosti.
Lesy a sady
V roce 1889 byla vysázena část lesíka nad potokem proti Čábelce. Druhá část lesíka u mlýna byla vysázena v roce 1909. V letech 1912 až 1914 bylo pokračováno v zalesňování Houslí a Housliček.
V roce 1911 byly vysázeny velké třešňovky Na stráni a V Houslích. V roklích byly vysázeny jabloně a hrušně. Kde dříve bývaly holé stráně, lada a pastviny byly založeny obecní lesíky a ovocné sady, které zlepšily vzhled obce a celého lysolajského údolí. Padesát let přinášely obci finanční prospěch a občanům osvěžení a krásnou pohodu v pěkném přírodním okolí. O založení sadů se zasloužil obecní výbor s prvním dělnickým starostou Františkem Krákorou. V dalším období věnovaly sadům velkou péči všechny obecní samosprávy. Poradci při zakládání sadů byli občané Kindl a Jiruška. Řadu obecních sadařů uzavřel Josef Trojan (čp. 101), který se dobře staral o doplňování sadů mladými stromy.
Ovocnářství se věnovali někteří občané, kteří zakládali zahrady a velké ovocné sady. Tak vznikla Kloudova zahrada Na holé a Trojanova zahrada (u čp. 161). Ovocnářství se stalo tradicí Lysolaj. Dědici této tradice jsou místní zahrádkáři a ovocnáři.
Staré cesty
Do roku 1905 vedla Lysolajemi stará vozová cesta z Pobaby do Horoměřic. Její zbytek zůstal zachován pod názvem Stará cesta - nové pojmenování Čábelecká. Nová silnice byla zřízena v roce 1906, nové pojmenování ulice Lysolajské údolí.
V západní části území Lysolaj vedla stará velvarská cesta, která spojovaloa Prahu a Velvary a vedla z Dejvic do Růžku k sv. Matěji na Horní Šárce, Umrlčí cestou přes Šárecké údolí, u Mlýnka do vrchu na horoměřickou silnici a k Velvarům.
Již od 17. století byla hledána sjízdnější cesta od Prahy k Velvarům, než byla cesta přes Sedlec a Suchdol, nebo přes Pobabu a Lysolaje. V roce 1846 byla zřízena silnice horoměřická od Růžku do Starých Dejvic, na Jenerálku v Šárce a do vrchu k Horoměřicům a k Velvarům.
Do předhistorické doby spadá původ starobylé cesty, zmíněné v listině z doby knížete Soběslava I. (1125-1140), v níž se nazývá "magna via gue vadit Prahám", krátce silnici pražskou. Vycházela z Pražského hradu a směřovala nynějším Novým světem k potoku Brusnice, za potokem se obracela k východu a na Brusce se obloukem otáčela na sever. Od Růžku až k Sedlci se nazývala podbabskou silnicí. Po ní vyjížděla kdysi česká knížata a jejich družiny na Levý Hradec. Před Sedlcem se rozvětvuje na dvě ramena. Pravé rameno silnice vede po levém břehu Vltavy do Sedlce a Roztok. Levé rameno silnice směřuje v blízkosti lysolajského území k Suchdolu, Kamýku a Trněnému Újezdu a bylo obvyklou cestou starých Čechů, když se z Pražského hradu vypravovali na hradiště Budeč. Její význam vynikne, když uvážíme, že v Kamýku se napojovala cesta ze severních Čech, od hradu Chlumce, Ústí nad Labem, Litoměřic a Roudnice, po níž válečné zástupy Míšňanů a Sasů postupovaly ku Praze.
V současné době komunikace Pobaba - Sedlec - Roztoky se nazývá Roztockou silnicí. Komunikace od rozcestí před Sedlcem směrem na Suchdol a Kamýk se nazývá Kamýckou silnicí. V roce 1641 po této silnici vedla saská poštovní trať; v roce 1756 to byla obchodní silnice. Do roku 1905 vedla Šáreckým údolím úzká vozová cesta, místo ní byla zřízena nová silnice z Pobaby na Jenerálku v Šárce.
V letech 1846-1850 byla stavěna a uvedena do provozu 6. dubna 1851 Pražsko - podmokelská dráha, která umožňovala dopravu pracujících ze širokého okolí z nástupní stanice v Podbabě do předměstských a pražských továren, dílen, obchodů a mládeže do škol.
Významným bylo i splavnění Vltavy pro velké lodi a parníky, uskutečněné v letech 1899-1902 z Prahy do Libčic nad Vltavou a v roce 1907 do Mělníka. Řada občanů z Pobaby a okolí našla zaměstnání při budování a provozu dráhy i vodní dopravy.
Světová válka 1914-1918
Revoluční období bojů za hospodářské, politické a národní osvobození bylo ovlivněno válkou.
Nebylo rodiny, která by neměla své příslušníky na frontách světové války. Po odchodu mužů na vojnu ztratilo mnoho rodin své živitele. Vojenské podpory byly malé a nestačily ani na výživu dětí. Válečné zásobování na lístky bylo nedostatečné. Děti i dospělí trpěli podvýživou. Šířily se nemoci. Bydlení bylo špatné, nebylo uhlí, ani petrolej na svícení. Ošacení a obutí bylo chatrné. Rodiny byly zadluženy.
Ženy se v té době musely starat o děti a často i o staré rodiče. Pracovaly jako domácí pracovnice, v místě bydliště, v okolí, nebo v pražských závodech. Z minimálních příjmů se staraly o výživu rodiny, údržbu domácnosti a uplácely dluhy. Starší děti pomáhaly matce v mezích své možnosti.
Ve žních kdo mohl, chodil sbírat klásky, které se doma vyklepávaly a mlely na mlýncích na kávu a z takto získané mouky se vařilo. Na podzim se chodilo na paběrky brambor a řepy, zeleniny. Z řepy se vařil sirup, protože nebyl cukr. Často se jedla i vařená řepa. Jedl se kukuřičný chléb; z ovsa se vařila kaše a kropila se sirupem, protože nebyl tuk. Chleba se pekl z kukuřičné mouky.
Nachodilo se mnoho kilometrů a hodin a nic se nepřineslo, někdy něco málo. Mnoho kilometrů se nosil pytel brambor na zádech, troška mouky, trocha mléka. Celou cestu byl strach, aby kontrola nepobrala jídlo pro děti. A jak to bylo získáno? Muselo se pomáhat na poli za košík brambor, za ostatní brambory peníze nechtěli, jen třeba z výbavy povlaky na peřiny apod.
Do statků chodily rekvisice a zabraly, na co přišly. Hlad a bída hnala lidi do polí. Množily se případy polního pychu.
Mnoho lidí vydělávalo na bídě těch nejchudších. Šmelináři a keťasové skupovali, na co přišli, a zas prodali nebo vyměnili za jiné zboží a vždy vydělali velké peníze. Policejní a četnické hlídky, vojenské a civilní komise jen zostřovaly kritickou situaci v zázemí.
Vojáci na frontách krváceli, umírali a padali. Ženy doma, podvyživené a unavené, ustarané se obávaly o životy a zdraví dětí, manželů a ostatních příslušníků rodiny na frontách.
Na bojištích světové války 1914-1918 padli:
Čadský Jaroslav, Slánský Karel, Ermantraut V., Fuks Jaroslav, Struna Jaroslav, Frk Rudolf, Jíša Emil, Tůma Rudolf, Krejčí Josef, Kučera Bohumil, Tříska Karel, Kejmar Antonín, Kitir František, Zikula Josef, Krňanský Alois, Kamil Josef, Zápotocký Václav, Šašek Antonín, Klempíř Antonín, Černý Stanislav, Sedláček Jiří, Randáček František, Srb Alois, Sedláček Bedřich, Tichava Josef
zemřeli:
Březina Antonín, Fotr František, Matějovský Josef, Bartoš Emil, Hodek Antonín, Protiva Matěj, Cihlář Václav, Hruška Oldřich, Řehák Bedřich, Dvorský Tomáš, Kasl Václav, Řezníček Václav, Ermantraut Josef, Kalfus Antonín, Šedivý František, Matějovský Jan
Občané Lysolaj v roce 1921 postavili pomník na jejich památku.
Období 1918-1938
Po dlouhém strádání, životních útrapách a obětech přijali obyvatelé Lysolaj s úlevou ukončení války (1914-1918) a osvobození z nadvlády habsburské monarchie. Lidé v celé zemi přivítali s velkými nadějemi vznik 1.Československé republiky.
Události z období 1918-1938 jsou podrobně uvedeny v prvém díle Kroniky obce Lysolaj, které zaznamenali soudobí kronikáři obce - Tomáš Toman 1918-1927, Hugo Schmidt 1928- 1931, Bohumil Dajčman 1932-1938.
Z rozrušené válečné fronty se vraceli vojáci. Někteří zůstali v další službě osvobozené vlasti, někteří byli demobilizováni a vraceli se ke svým rodinám a ke své práci.
Nastala čilá aktivizace politického a veřejného života. Obnovila se činnost místních politických organizaci : Sociálně demokratické strany, Republikánské strany českého venkova, Československé národně sociální strany, Lidové strany a místních spolků: Sboru dobrovolných hasičů, Vzájemně se podporujícího a vzdělávacího spolku Krok, Dělnické tělovýchovné jednoty.
Byly to těžké počátky budování nového samostatného státu. Země byla vydrancována po dlouhé válce, národní hospodářství bylo rozvráceno, výživa nebyla dostatečně zajištěna, průmysl bylo nutno přeorientovat z válečné výroby na výrobu mírovou. V přechodném období bylo třeba bojovat proti pozůstatkům válečného období : proti lichvě, bylo třeba řešit bytové problémy, přídělové zásobování.
Zavádění nového řádu, státní správy, samosprávy obcí probíhalo v období bojů politických stran o upevnění rozhodujících pozic a moci ve státě. Obtížné bylo zajistit obnovu samosprávy obce, veřejného života v nových podmínkách a v období narůstání světové hospodářské krize.
Jedním z pozůstatků Rakouska-Uherska byla znehodnocená měna. V březnu 1919 byla provedena měnová reforma kolkováním rakouských papírových peněz, při níž majiteli bankovek byla vrácena polovina zhodnocených bankovek. Měnová reforma postihla nejvíce pracující v souvislosti s rychlým růstem cen zboží.
Dne 31.1. 1919 byl schválen nový volební řád do obcí, který znamenal demokratizaci volebního práva. Byla přijata zásada poměrného zastoupení, vázané volební listiny, tajné a přímé hlasování. Volit mohl každý občan republiky po dosažení 21 let věku a po třech měsících pobytu v obci. Volen mohl být každý občan po dosažení 26 let věku, když bydlel v obci jeden rok.
V roce 1933 byl vydán zákon o změnách řádu volení v obcích, kterým bylo volební období v obcích prodlouženo ze 4 let na 6 let. Bylo zavedeno potvrzování zvolených starostů a jejich náměstků státním aparátem.
Přehled o výstavbě obce v období do roku 1938
1921 - Byla zřízena obecní knihovna, pomník obětem první světové války.
1922 - Byl zřízen gravitační vodovod z Houslí v délce asi 150 m se dvěmi trvalými výtoky. Provedl Josef Černý, zednický mistr čp. 61.
1924 - Provedena elektrifikace obce, zlepšila se stavební činnost, postaven vyšší mostek u čp.13 a 14.
1925 - Zaveden telefon do obce přes poštu v Podbabě.
1926 - Zřízena prodejna Včela, zmíněné již nouzové domky, provedena nástavba a přístavba obecního domu čp. 8.
1927 - Otevřen lom u Čábelky, postaveny 2 dělnické domy na Unitasce. Bylo provedeno veřejné osvětlení.
1928 - Byla zřízena silnice do Cihelny, otevřen hostinec p. Václava Valenty čp 42, zakoupena motorová stříkačka pro požárníky.
1930 - Byla provedena dlažba hlavní komunikace k domu čp. 13 s chodníky a silnice na Unitasku.
1931 - Rozšířila se výstavba rodinných domků.
1932 - 1934 Výstavba školy, mostku ke škole, nádrže vody, zbořen starý obecní domek čp.11a postaven nový,studna u čp. 25, vysázeny lípy u pomníku.
1935 - Zavedena autobusová doprava ČSAD.
1936 - Zřízena měšťanka jako pobočka školy v Roztokách.
1938 - Místní měšťanská škola, vedená jako pobočka měšťanské školy v Roztokách, byla vyhlášena za samostatnou měšťanskou školu v Lysolajích. Bylo zahájeno jednání o úpravě vozovky a chodníků hlavní komunikace od domu čp. 13 směrem k Horoměřicům. Do roku 1938 bylo postaveno 80 domů.
Po připojení Rakouska k Německu se celková politická situace značně přiostřila (12. 3. 1938). Odhodlání lidu k obraně státu vyvrcholilo vyhlášením mobilizace armády dne 21. května 1938 na obranu státu proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli.
Za účelem zlepšení místní civilní protiletecké obrany byla v Lysolajích zakoupena vzduchová poplachová siréna.
Období 1938-1948
V období ll. světové války se projevila solidarita lidí v Lysolajích pořádaly se divadelní představení a výtěžek se dával na podporu rodin vojáků v poli. Lysolajské ženy pořádaly vyvařovací akce pro děti.
V Lysolajích fungovalo ilegální protifašistické hnutí a ukrývalo se zde několik lidí pronásledovaných gestapem. 28. 6. 1942 byl zatčen Václav Mařík za ilegální odboj. Aby neuvrhl na Lysolaje hrozbu vyhlazení, jako se to stalo v Lidicích, zastřelil se.
V době květnového pražského povstání roku 1945 proti německým fašistům se někteří lysolajští muži aktivně zúčastnili ochrany naší obce.
Za ilegální činnost v hnutí proti Německým okupantům, pro přechovávání osob nepřátelských německé říši byli zatčeni a souzeni:
Adam Karel, automontér, narozen 24. října 121, byl odsouzen na 3 roky káznice, byl pravděpodobně zasypán při angloamerickém náletu na Drážďany 13. února 1945.
Beneš Josef, zaměstnanec Elektrických podniků hlavního města Prahy, narozen 25. dubna 1899. Byl odsouzen k smrti a popraven pravděpodobně 13.dubna 1945.
Černý Josef, zedník, narozen 13. prosince 1907, byl odsouzen na 7 let do žaláře. Zahynul pravděpodobně při náletu angloamerických letadel na Drážďany 13. února 1945.
Hruška Kamil, zedník, narozen 16. listopadu 1900, byl odsouzen k smrti, pravděpodobně byl popraven 13. dubna 1945.
Pekař Josef, strojní zámečník, narozen 27. dubna 1924, byl odsouzen na 6 let káznice. Pravděpodobně zemřel při náletu angloamerických letadel na Drážďany 13. února 1945.
Kejmar Jaroslav, čalouník a dekoratér, narozen 22. září 1912, odsouzen k smrti. Pravděpodobně popraven, nebo zahynul při náletu letadel na Lipsko.
Korel Emil, narozen 1. července 1906. Byl raněn v revolučním povstání a těžkému zranění podlehl 5. května 1945.
Mařík Václav, ilegální politický pracovník KSČ, narozen 1901. Při zatčení v Lysolajích 29.července 1942 se zastřelil.
Období 1948-1968
V průběhu tohoto období socialistického státu s vedoucí Komunistickou stranou bylo znárodněno soukromé podnikání a státem zabaveny mnohé soukromé majetky. Po vzoru Sovětského svazu prováděl Československý stát socializaci místního zemědělství, řemeslných živností a obchodu, organizovala se brigádní činnost a pomoc socialistickému zemědělství. protože země byla zdevastovaná po válce, zapojili se lidé spontánně do budování. Mnoho lidí uvěřilo politice Komunistické strany, ale později se tato důvěra silně narušila , ačkoliv byla podporována studenou válkou.
V Lysolajích bylo hodně aktivních, přesvědčených komunistů a to se z počátku pozitivně projevovalo na kulturní činnosti místních společenských organizací. Velmi dobrou úroveň měla divadelní vystoupení souboru Lidového divadla (později kroužku Osvětové besedy) na jevišti v restauraci (čp. 42) nebo v přírodním divadle "V Houslích". Úspěšně se rozvíjela sjednocená tělovýchovná činnost v místní tělovýchovné jednotě Sokol v oddílech základní tělesné výchovy s účastí na celostátních spartakiádách a v oddíle kopané. Byla sjednocena dělnická tělovýchova s tradicí od roku 1900 a sokolská tělovýchova s tradicí od roku 1920; dělnická sportovní činnost Rudé hvězdy s tradicí od roku 1927 a AFK Lysolaje s tradicí od roku 1936. Uspokojivě plnila poslání místní Lidová knihovna.
V popředí zájmu Místního národního výboru byla údržba a provoz školských zařízení, mateřské školy, základní devítileté školy, školních kuchyní a jídelen, pionýrské organizace a družiny mládeže. Nová budova mateřské školy byla postavena brigádně v akci "Z" v letech 1960 - 1964. Hodnota díla činila 300.000,- Kč a bylo odpracováno 15.000 brigádních hodin.
V letech 1955 - 1962 byl vybudován areál Vysoké školy zemědělské včetně studentských kolejí. V této souvislosti byla od lysolajského katastrálního území oddělena část o výměře asi 50 ha s větší částí areálu VŠZ, tři velké obytné domy a 6 obytných domů z bývalé cihelny "Unitas". Oddělené území bylo začleněno do působnosti MNV v Suchdole. Tato změna znamenala zmenšení katastrálního území a zmenšení počtu obyvatel Lysolaj.
V tomto období byl vybudován areál Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV, 11 velkých bytových domů, 24 rodinných domků a 3 účelové stavby, sportovní hřiště s klubovnou.
V 50-tých letech byla vysvěceny místnost ve statku u Nežerků, kde se konaly o nedělích Bohoslužby pro věřící z Lysolaj a okolí.
Komunistická strana byla vedoucí stranou v Československu a zasahovala v rámci své politiky do veškerého dění v celém státě. Bylo zrušeny dětské organizace Junák a Skaut a místo nich založena Pionýrská organizace. Pod kontrolou KSČ byla hlavně výchova dětí ve školách. Zavládla nesvoboda projevu, lidé se báli říkat, co si myslí o politice státu. Po měnové reformě provedené v červnu 1953 si všichni museli utáhnout opasky. Naštěstí mnoho slušných lidí, často i komunistů, žilo, pracovalo a vychovávalo své děti, takže země pomalu začínala prosperovat. Uvolnila se svoboda projevu, byla zrušena cenzura tisku.
To se ale nelíbilo našim "spojencům" a tak nás roku 1968 přijeli Rusové "osvobodit od kontrarevoluce". Ruská vojska byla utábořena také na polích v Lysolajích.
Období 1968 - 1989
Den 1. ledna 1968 je významným pro Lysolaje tím, že byly společně s dalšími 19 obcemi připojeny k hlavnímu městu Praze a začleněny do městského obvodu Prahy 6. Stalo se tak zákonem č. 111 ze dne 30.listopadu 1967 o hlavním městě Praze, uveřejněném ve Sbírce zákonů Československé socialistické republiky. Pro připojené obce se otevřely perspektivy dalšího rozvoje v návaznosti na výstavbu na jejich území plánovanou nebo nezávisle na ní zejména při postupném řešení dlouhodobých problémů zavedení městského vodovodu, kanalizace, plynofikace, zlepšení komunikací, dopravního spojení apod. Je samozřejmé, že všechny těžkosti v příměstské oblasti nelze vyřešit naráz. Připojení obcí ku Praze bylo oboustranně prospěšné a vytvořilo předpoklady pro další etapy rozvoje hlavního města.
Sčítání lidu - rok 1970
K 1. prosinci 1970 bylo provedeno sčítání lidu, domů a bytů. Podle výsledků sčítání bylo v Lysolajích 1024 obyvatel, z toho 539 žen a 485 mužů, 203 domů, 399 bytů.
Při provádění investičních akcí odpracovali občané v průběhu pátého pětiletého plánu rozvoje 276 tisíc brigádních hodin.
V období 1971 - 1976 byla zřízena linka městské autobusové dopravy č. 160. V souvislosti s tím byla provedena otočka na konečné stanici v Lysolajích a tři nástupiště na stanicích autobusů.
Byly vybudovány tři dílčí vodovody, částečná regulace potoka a provedena rekonstrukce protipožární nádrže vody, terénní úpravy a výsadba zeleně.
Byly provedeny bezprašné vozovky a chodníky na hlavní komunikaci a některých místních komunikacích. Byla rekonstruována elektrorozvodná síť, při které byla vrchní rozvodná síť nahrazena rozvodem kabelovým. V souvislosti s tím byla provedena rekonstrukce veřejného osvětlení. Byl zřízen místní rozhlas a linka jednotného času. Byla postavena svépomocí samoobsluha, která byla otevřena 10.března 1975.
V období 1968 - 1977 byly vybudovány tyto objekty: areál Ústředního státního veterinárního ústavu včetně dvou bytových domů pro zaměstnance, šest družstevních obytných domů, čtyři rodinné domy. Řada účelových objektů a obytných domů byla rekonstruována a opravena.
MNV v roce 1977 uskutečnil úpravu objektu Agitačního střediska (v bývalé hospodě " U Lásků" ), kde byla v roce 1977 uspořádána významná výstava Lysolaje 750 let, k výročí existence Lysolaj. Agitační středisko, kde byl zřízen sál, sloužilo k pořádání výstav KLASU a jiných organizací, promítání filmů pro děti, vítání občánků, setkávání občanů atd…( Po listopadu 1989 byla budova Agitačního střediska navrácena původním majitelům.) Ve volebním období 1985 - 1989 byla započata plynofikace obce.
Období po listopadu 1989-2002
V této době byla jedním z hlavních úkolů Místního úřadu v Lysolajích a zastupitelstva, do kterého byli kooptováni členové Občanského f'óra, privatizace. Navrácení majetků, které byly znárodněny v roce 1948 Komunistickou stranou bylo velmi náročné a zdlouhavé. V Lysolajích se to týkalo hlavně pozemků - polí. To vzápětí rozpoutalo velký zájem o koupi těchto pozemků od různých stavebních firem, které chtěly stavět rodinné domky. Do listopadu 1989 měly Lysolaje striktní zákaz stavět nové domy. Důvodem prý bylo blízké letiště v Ruzyni. Po listopadu se tento zákaz zrušil, jen některé části Lysolaj byly vyjmuty ze stavebního fondu.
Na náklady Magistrátu hlav. města Prahy byla vypracována studie k územnímu plánu zástavby Lysolaj. Po seznámení občanů s touto studií nastaly námitky proti masivní zástavbě ( mělo se postavit 250 domů ), která se nikdy se starými Lysolajemi nespojí a přitom neúnosně zatíží chod obce. Vzniklo občanské sdružení, které navrhovalo novou výstavbu přesunout z polí nad údolím Lysolaj do závěru obce ( u Horoměřic ) na Dolině. Další námitkou, která nakonec byla rozhodující, bylo to, že největší část pozemků, kde se plánovalo stavět, vlastnila paní Blažková roz. Srbová. Paní Blažková pozemky odmítla prodat, protože nechtěla porušit tradici svého rodu, kdy na těchto pozemcích vždy byla pole ( Srbovi žijí v Lysolajích nejméně 300 let ).
V nynější době se Magistrát hlavního města Prahy zabývá vypracováním studie výstavby domků v Dolině.
V tomto období se po dobu tří volebních období na základě rozvoje hlavního města Prahy budoval Městský vodovod, městská kanalizace a dokončila se plynofikace obce.
V roce 1989 byla uspořádána Národním výborem po letech Slavnost květů v Houslích .
Roku 1999 byla tato tradiční lysolajská slavnost znovu obnovena . Každý rok v sobotu před dnem matek se koná v Houslích Slavnost květů, kde účinkují školní děti, různé hostující divadelní soubory a různé kapely. Organizuje je místní zastupitelstvo s dobrovolníky .
V roce 1999 se zavedla Mariánská pouť, která bývá v září a také se pořádá v Houslích. O obě tyto oslavy jeví občané nebývalý zájem. Výtěžek z těchto akcí je použit do kulturního fondu a výtěžek z poslední Mariánské poutě byl zaslán jako příspěvek rodinám s dětmi ve vyplavené Podbabě.
Roku 1999 - 2000 byla přestavěna hasičská zbrojnice s přístavbou obecního kulturního sálu. Vedle zbrojnice byl opraven domek, který bude sloužit pro veřejnost jako prodejna občerstvení.
Roku 2000 byla opravena kaplička v Houslích a roku 2001 zvonička na návsi.
V letech 1996 - 2002 se průběžně dělaly úpravy a opravy ZDŠ a mateřské školy. Ve škole byla vestavěna kuchyně s jídelnou. Rekonstruovány záchody, kotelna. V roce 2001 byly ZDŠ i mateř. škola připojeny na veřejnou kanalizaci. Byly vymalovány třídy, chodby, část fasády, natřena okna. Svépomocí bylo upraveno školní hřiště s umělým povrchem. Roku 2001 byl rekonstruován z obecního rozpočtu nájemní dům čp.25 se záměrem otevření hostince v přízemí s přilehlým sálem k pořádání zábav, divadelních představení, koncertů apod. Prostor je za tímto účelem pronajat panu Flekovi.
Roku 2000 byly zakoupeno 10 laviček a umístěno po obci.
Sčítání lidu - 2001
K 1. březnu 2001 bylo sčítání provedeno sčítání lidu, domů a bytů. Podle výsledků sčítání bylo v Lysolajích 814 obyvatel, z toho 425 žen a 389 mužů, 225 domů, 327 bytů.
Vyňato z LEXIKONU hlavního města Prahy 2001 - Lysolaje
Počet obyvatel k 30. 6. 2000 - 821. Hustota obyvatel na 1 km2 - 331 ( Pro zajímavost: Praha 6 má hustotu obyvatel 2505 na 1 km2 ).
Vzdálenost od středu města - 5 km.
Rok 1. písemné zmínky - 1257 ( ale můžeme důvodně předpokládat, že Lysolaje jako ves existovaly minimálně už 30 let před tímto datem ).
Rok připojení k Praze - 1968.
Nadmořská výška - maximální: 325 m, minimální: 195 m
Počet domů 225. Počet bytů 327.
Katastrální výměra: celková - 248 ha, z toho zemědělská - 144 ha, lesní - 41.
Na pomoc sousedům - PĚTISETLETÁ VODA
13. srpna roku 2002 zasáhla Prahu ničivá povodeň - tzv. Pětisetletá voda. Na upomínku této události předkládáme fotografie z Podbaby, kde pomáhali zdolat následky povodně také lysolajští hasiči se starostou Váchou a dalšími obětavými dobrovolníky z Lysolaj.
